Header image  

 
 
    Úvod

Intermedialita

Samotný pojem "intermedia" (a od něj odvozená intermedialita) byl v roce 1966 převzat Dickem Higginsem (1938-1998), umělcem, teoretikem experimentálního umění a příslušníkem hnutí Fluxus, od básníka Samuela Taylora Coleridge, který jej používal ve svých kritických pracích počátkem 19. století k definici forem, jež spadají do prostoru mezi již známými médii.
Zmíněný Higgins pojmy intermédia a intermedialita nově uvedl do obecného povědomí v textu nazvaném Intermédia, kde je použil pro označení experimentálních děl především z oblasti happeningu, která "spadala do prostoru mezi médii". Neklasifikovatelné tvůrčí počiny v hraničních zónách mezi zavedenými kategoriemi spojuje s kritikou tradičního rozdělení společenských vrstev, kulturních institucí a uměleckých disciplín. Higgins chápe pojem médium velmi široce: nepíše jen o prostém křížení např. poezie s malířstvím, nýbrž i o překračování hranice mezi sférou "médií umění" [art media] a "médií života" [live media]. Například happening je intermédiem mezi koláží, hudbou a divadlem; konkrétní poezie stojí mezi poezií a vizuálními uměními; ready-made mezi uměním a životem atd. V roce 1981 Higgins připojil ke svému textu druhou část, kde intermédia definoval jako "konceptuální fúzi" [conceptual fusion]. Fúze je neoddělitelným sjednocením starších médií, z něhož vzniká médium nové, intermediální. Při konfrontaci s fúzí je recipient nucen přijmout dílo jako něco radikálně mezi- lehlého, vycházejícího současně ze dvou nebo více zdrojů, a nechat ve své zkušenosti vzájemně pronikat různé percepční horizonty (např. horizont hudební s literárním).
Další linií uměleckého rozvoje intermediality, jež navazovala na konceptuální umění a také vycházela z kontextu hnutí Fluxus, byl videoart. Videoumění mělo od svých počátků (přibližně rok 1963) charakter mediálního hybridu či intermédia par excelence, protože se zrodilo jako strategie dekonstruování jiného média - tehdy již etablované instituce televize. Videoart s televizí sdílel prvky technologie i některé rysy režimu recepce. První projekty Nama Juna Paika a Wolfa Vostella byly koncipovány jako inscenace poruch televizního vysílání nebo monitorového obrazu a tematicky se odvozovaly z nespokojenosti umělců se směrem, kterým se potenciálně revoluční médium televize ubíralo. Na přelomu 60. a 70. let se videoart začal od televize emancipovat, ale jeho tři hlavní formy, videopáska, videoinstalace a videoperformance, stále zčásti vycházely z již zavedených kategorií: experimentálního filmu, performance, divadla, tance, sochařství, malířství, hudby atd.
Intermedialita v užším pojetí se odlišuje doplňujícím kritériem reflexivity. Strukturní prvky různých médií se střetávají, usouvztažňují a vzájemně proměňují, přičemž výsledná hybridní forma vzešlá z této transformace reflexivně zviditelňuje strukturní rysy a vzájemnou diferenci kolidujících médií. Intermedialita se liší od jiných typů vztahů mezi médii tím, že vytváří nedělitelné fúze - na rozdíl od síťové propojenosti (hypermédia), přenosů (transmedialita), juxtapozic (multimédia) či kombinací (mixed-media). Intermediální formy nejsou bezproblémovým součtem či sousedstvím cizorodých prvků, nýbrž výsledkem jejich hluboké transformace. V intermedialitě nejde o hranice mezi obrazy, ale o obrazy těchto hranic.


Zdroj: http://www.cinepur.cz/article.php?article=5