Header image  

 
 
    Úvod

Michel Foucault

(15. října 1926 – 26. června 1984 ) byl reprezentant francouzské intelektuální avantgardy sedmdesátých let, profesor Collège de France, filozof a psycholog .Byl také představitel filozofického struktrualismu a postmoderní filozofie, historik a teoretik kultury. Jeho dílo se rozpadá do několikaobdobí, tradičně je přijímáno dělení na období fenomenologické, archeologické,genealogické a etické.
Několikrát se pokusil spáchat sebevraždu (byl homosexuál a se svou orientací nebyl zcela vyrovnaný). Během studií byl politicky neorganizovaný, ale v letech 1950 až 1953 byl členem komunistické strany Francie, ke které ho přivedl jeho přítel Louis Althusser. Později se z něj stal vášnivý antikomunista. Po dokončení studií (filozofii skončil v r. 1948, v r. 1949 dokončil psychologii) vyučoval na univerzitě v Lille jako asistent psychologie.
Vyučoval na univerzitě v Clermont-Ferrand a po celou dobu jeho působení na zdejší půdě byla jeho oficiálním oborem psychologie. Od poloviny 60. let se Foucault angažoval i politicky (opozice v Brazílii, sovětští disidenti, Solidarita v Polsku). Mezi místa jeho dalšího působení lze zařadit Tunisko a později Centre Universitaire Expériemental ve Vincennes, kde se Foucault stal ředitelem. Jeho kariéra zde byla přerušena, když byl zvolen do College de France, kde v r. 1970 přednesl svou inaugurační přednášku. Později přednášel také v USA, Japonsku, Brazílii a Kanadě. Byl také dopisovatelem Corriere della Sera zprávami o šáhově režimu v Íránu v r. 1978. Zemřel roku 1984 během příprav na cestu do Polska a Vietnamu.
I když samotný Foucault odmítal být označován za filozofa, jeho vliv na filozofii druhé poloviny 20. století je neodmyslitelný.
Jeho práce se věnují kritice racionalismu a strukturalismu. Na strukturalismu kritizuje především jeho hypotézu univerzality a nadčasovosti dějin a zdůrazňuje naopak jejich diskontinuitu. Jeho dílo nese stopy vlivu S. Toulmina a P. Feyerabenda. Foucault je jedním z hybatelů postmoderního obratu ve filozofii. Jeho historicky orientované práce jsou zaměřeny na rekonstrukci uspořádávacích forem vědění. Otázka vědy je podle něj rovna otázce vědění.

Mezi jeho klíčová díla patří např.:
Psychologie a duševní nemoc, Dějiny šílenství v době osvícenství, Myšlení vnějšku, Archeologie vědění a mnoho jiných.